I´m an angel, I´m a devil...and sometimes in between

Konečně..

3. června 2007 v 11:58 | Princess of darkness |  Povídky, texty (moje)
Konečně nechám vyblednout všechny inkoustové kapky s pocity ublížení a bezmoci. Nechám promlčet slova, jež mě vydaly napospas své něze, jako opuštěnému katu. A do té sukovité krabice z půdy dám všechny fotky, dopisy a doufání. Z ní se pak stane biograf a všichni broučkové (vím jak nemáš rád hmyz) se budou ze všech půd světa slézat do té staré vrásčité bedny a budou sledovat naše vzpomínky jako na dlouhém diapozitivu.
Vzpomínáš, jak jsi mi natrhal kopretiny s tím, že jsou pro tvoji zámeckou paní? Nevěděl jsi, že mám alergii, a já to nechtěla kazit, a snažila jsem se moc nedusit.
Jaks nosil na klíčích gumičky, protože mi vlasy lítaly všude kolem a já je odháněla jako mouchy. Nejdřív jsi to celé pozoroval a usmíval jsi se, nakonec ´s je soucitně stáhl gumičkou a políbil mě. Od té doby nosím culík pořád. I když už nejsme spolu.
Držím v ruce tu krabici, ale je naplněná jen prázdnotou. Prázdnotou, jež jako horká pára z pod hrnce, uniká pryč a naplňuje vše kolem.
Jsem obklopena samotou. Uprostřed Vesmíru. S krabicí v ruce. Sama.
Víš, smutek znám dobře. Když jsem byla menší, sedávala jsem pod tu velkou lípu v parku a uvědomovala si ho.
Jednou mi na rameni zatančili prsty neznámého muže. Zvedl mi bradu a jeho oči se ptaly, proč ten smutek v srdci malého dítěte. Dobře však věděl, že to netuším. Neboť smutek pramení vždy z času, který nezformoval svůj plod. Je smutek nad tím že dny plynou, nad ztraceným řetízekem a tedy nad časem, který ztratil směr. Anebo nad smrtí bratra, a tedy nad časem, který už k ničemu není. A muž věděl, že smutek té malé dívenky pod lípou, až jednou doroste, bude smutkem nad odchodem milého, a tedy, aniž si to bude uvědomovat, smutkem nad zavřenými vrátky k horoucnosti. A čas zase bude plynout prázdnotou jako zrnaka písku v přesýpacích hodinách.
Dám do té bedýnky všechny vzpomínky, jako symbol času, který byl krásný, ale uplynul. Horoucně, avšak nenávratně.
A pak nechám promlčet všechna příkoří a pokrčím rameny nad každým proč.. a pak... s vílí lehkostí to tady všechno opustím a odejdu. Odejdu do vlastního světa, kde každý krok má smysl.
Odejdu s nadějí v nespoutanost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama