I´m an angel, I´m a devil...and sometimes in between

Červen 2007

Fotky:)

24. června 2007 v 12:56 | Princess of darkness |  PrinceSS of DarkneSS

Protože navždy znamená dlouho

14. června 2007 v 21:32 | Princess of darkness |  Povídky, texty (moje)

,,Prosím Tě, dej mi tu tašku."
,,Nedám."
,, Ty seš vážně neuvěřitelná," povzdechl si a zakroutil hlavou. ,,Já bych ti to býval vzal..."
,,Já vím," řekla z vesela a přehodila si ji do druhé ruky.
,,Budeš ty ruce mít vytahaný jak orangután a nikdo Tě nebude chtít."
,,Ale jo, ty mě chceš."
,,No, ale já jsem biolog, zlato..."
,,Proto jsem Tě taky, jako svého přítele, vzala na milost," řekla poťouchle a dělala jako nic.
,,No počkej, to těd nechápu... ?"
,,No, je to jednoduchý," pokrčila rameny a setřela si kapičku potu. ,,Můžu ztloustnout."
,,Cože?!"
,,No jseš biolog"
,,Ehm?"
,,No tak by tě určitě těšilo mít doma vlastní Greenpeace na ochranu velryb, ne?"
Chvíli na nic s výrazem absolutního údivu, zděšení a rozpolcenosti koukal, snažíc se v jejich myšlenkách najít aspoň známku logiky. Pak řekl jen ,,Aha" a vzdal to.
Neměl rád komplikace, to ale naprosto popíralo fakt, že miloval zrovna tuto ženskou.
,,Hele!"
,,CO? Co se děje? Proč tak řveš? Bolí tě něco?"
,,Nemluv."
,,Co?!"
,,Ty to neslyšíš?"
,, Co jako?"
,,No to...ticho"
,,Aha", dneska to vzdal už po osmadvacáté.
Moc tichá mu tato chvíle ale nepřipadala. Nádražní sekaný hlas mu oznamoval čas jejich vlaku domů.
,,Honey? Mě se to jako ticho moc nezdá.."
,,Ale jo"
,,No nevím.."
,,Podívej máš ticho tiché, ticho hlasité, ticho nejvíc hlasité, ticho nudné, ticho prázdné, ticho dusné a tak. Tohle je ticho hlasitý"
,,Aha"... Po devětadvacáté.
Začal hledat klíče. Kam je k sakru dal? Snad je nenechal ve vlaku...
Ona se na to tak pět minut dívala a snažila se přijít na to, jak se mu mohlo vše vejít do takového batůžku, když ona je hrdou vlastnicí 80litrové krosny.
Postupem času byl čím dál nervóznější, nechtěl si připustit, že by jako muž ochránce zklamal. Klíče prostě stratit nesměl, to je dáno už od pravěku. Příroda je sviňa.
,,Ježiš počkej, já je vlastně mám."
,,To si děláš srandu!"
,,Ne- e, fakt" usmála se na něj zorničkami a v euforii mu pustila zavazadlo na nohu. ¨
,,Auu!!"
,,Jo, jo, promiň no.." odbyla ho a vytáhla taštičku s malovátky, ze které klíč vytáhla. Nesnažil se pochopit místo úschovy a odevzdaně odemkl.
Batoh nechal v předsíni a zamířil k televizi. Ona mezitím shodila oblečení a šla se za ním ve spodním prádle kouknout co dávají.
,,Samý reklamy." ujistil ji a s něhou ji pozoroval, jak bojuje s dlouhými vlasy, které spíná pinetkami, co měla v puse.
,,Co ak oukáš?" zašišla se sevřenými rty, aby jí sponky nevypadly.
,,Mám tě rád, víš to?" řekl a pohladil ji očima. Cink cink, mu zatleskaly kovové věcičky co jí vypadly ze rtů díky širokému úsměvu.
,,Já tebe taky- moc. Dnešek byl strašně fajn. Nechci aby to skončilo."
,,Neskončí. Takhle to bude navždy. Slibuju." ujistil ji s měkkým pohledem.
,,Skočím něco koupit."
,,Tak jo, ale prosímtě něco jinýho než čokoládu a haribo, jo?"
,,Neboooj," protáhla a zmizela za dveřmi.
Rozvalil se s pocitem absolutního štěstí a lásky v křesle. Miloval ji, všechny nejmenší detaily.
To jak jí Tofiffe. Nejdřív seškrábne zuby čokoládu, pak vykousne oříšek s nugátem a potom, úplně nakonec tahá karamel do co největší špagety. A až se jí roztrhne, rezignuje a sní i poslední část.
A taky na ní miluje jak si kouše ret když je nervózní a taky jak --"
Ozvaly se brzdy a rána.
,,Honey?!" rozběhl se k oknu jediný pohled stačil... Vyběhl z bytu a bral schody po dvou. V hlavě se mu honilo tisíce myšlenek. Tak moc si přál aby ani ejdna z nich nebyla skutečností.
Rozrazil vchodové dveře a vyběhl na ulici, kolem už byl hlouček lidí, odstrčil je rukama a vzal ji do náruče. Jako gotická madona svírajíc své dítě.
,,Honey, Honey..." ,,Volali jste někdo k sakru záchranku?"
,,Je na cestě," ozvalo se rozechvělým hlasem kdesi z davu...
,,Beruško, dívej se na mě...podívej, uděláme si pěkný večer, ano? Nezavírej oči, ne Honey, ne. Dívej se na mě! Podívej máš v očích delfíny. Nezavírej víčka. Delfíni ve tmě umírají."
Namáhavě na něj upřela pohled s veškerou něhou, ktera ukradla hvězdám. ,, Tys mi ale sliboval..."
,,Sliboval jsem ti, že to bude navždy, večně jako sametová obloha, díky níž tlukot srdcí se spojí v jedno..já vím.. a bude to tak, jen ,lásko, nestiskni mou dlaň naposled"
zuřivě mnul její ruku a cítil jak mu odchází. Naposledy zvedla řasy a rozechvělými rty zašeptala:
,,Miluju tě, musím ti o říct teď, protože -navždy- znamená jen dlouho."

Konečně..

3. června 2007 v 11:58 | Princess of darkness |  Povídky, texty (moje)
Konečně nechám vyblednout všechny inkoustové kapky s pocity ublížení a bezmoci. Nechám promlčet slova, jež mě vydaly napospas své něze, jako opuštěnému katu. A do té sukovité krabice z půdy dám všechny fotky, dopisy a doufání. Z ní se pak stane biograf a všichni broučkové (vím jak nemáš rád hmyz) se budou ze všech půd světa slézat do té staré vrásčité bedny a budou sledovat naše vzpomínky jako na dlouhém diapozitivu.
Vzpomínáš, jak jsi mi natrhal kopretiny s tím, že jsou pro tvoji zámeckou paní? Nevěděl jsi, že mám alergii, a já to nechtěla kazit, a snažila jsem se moc nedusit.
Jaks nosil na klíčích gumičky, protože mi vlasy lítaly všude kolem a já je odháněla jako mouchy. Nejdřív jsi to celé pozoroval a usmíval jsi se, nakonec ´s je soucitně stáhl gumičkou a políbil mě. Od té doby nosím culík pořád. I když už nejsme spolu.
Držím v ruce tu krabici, ale je naplněná jen prázdnotou. Prázdnotou, jež jako horká pára z pod hrnce, uniká pryč a naplňuje vše kolem.
Jsem obklopena samotou. Uprostřed Vesmíru. S krabicí v ruce. Sama.
Víš, smutek znám dobře. Když jsem byla menší, sedávala jsem pod tu velkou lípu v parku a uvědomovala si ho.
Jednou mi na rameni zatančili prsty neznámého muže. Zvedl mi bradu a jeho oči se ptaly, proč ten smutek v srdci malého dítěte. Dobře však věděl, že to netuším. Neboť smutek pramení vždy z času, který nezformoval svůj plod. Je smutek nad tím že dny plynou, nad ztraceným řetízekem a tedy nad časem, který ztratil směr. Anebo nad smrtí bratra, a tedy nad časem, který už k ničemu není. A muž věděl, že smutek té malé dívenky pod lípou, až jednou doroste, bude smutkem nad odchodem milého, a tedy, aniž si to bude uvědomovat, smutkem nad zavřenými vrátky k horoucnosti. A čas zase bude plynout prázdnotou jako zrnaka písku v přesýpacích hodinách.
Dám do té bedýnky všechny vzpomínky, jako symbol času, který byl krásný, ale uplynul. Horoucně, avšak nenávratně.
A pak nechám promlčet všechna příkoří a pokrčím rameny nad každým proč.. a pak... s vílí lehkostí to tady všechno opustím a odejdu. Odejdu do vlastního světa, kde každý krok má smysl.
Odejdu s nadějí v nespoutanost.