I´m an angel, I´m a devil...and sometimes in between

Navždy můj André

18. května 2007 v 13:18 | Princess of darkness |  Povídky, texty (moje)
Navždy můj André,
nevím jak vyjádřit tok mých myšlenek ani to, jak moc Tě postrádám. Chybíš mi příteli, jako slunci květina za dlouhých mrazových dní, které jsou bez konce. Vím, že tyto řádky psané srdcem nikdy nepřečteš, avšak věřím, že nejsou bezcenné. Protože jen to, že přeměním smutek na slova, uskuteční mé já a zhmotní prázdnotu. Kdyby brány vnímání byly průzračné, věci by se zdály být člověku takové jaké jsou- nekonečné. Nekonečná je i tvá cesta, pouze ona má smysl, neboť trvá. Uvědomuji si, že dnes odešel někdo, kdo rozzářil čerň všedních dnů, kdo byl mým světlem. Srdce mi však říká, že tvá cesta není u konce. Nevěřím náhodám. Nevěřím, že světlo navždy potemnělo a nevěřím ani tomu, že ten, který měl hvězdy v dlaních, netušil, že umírá.
Můj příteli, donutil jsi mě přemýšlet. Rozjímat nad pomíjivostí štěstí a nad tím, jak se smrt černě rýsuje na pozadí hvězd. Svět nemůže zůstat stejný, stejně tak, jak nemůže zůstat stejný strom, kterému byl odňat list. Krása spočívá v celku, který byl narušen. Můj svět se ztenčil a pláče uvnitř ničeho. Chceš vědět, André, co je svět? Je to velký dům. Hrad, který má plno prostorných oken, kouzelných chodeb a prozářených pokojů. Každá místnost je pro něco stvořena a určena. A když zrovna není oné věci, jež do ní patří, zůstane prázdná, neboť umístěním věci jiné, bys narušil řád a status celé stavby. Je zde i zamčený pokoj. Nikdo neví, co se v něm ukrývá a možná, že také nic a je zde jen proto, aby si lidé byli vědomi, že i já mám nějaké tajemství, které zůstane neodhaleno. A když se, můj příteli, podíváš kterýmkoli oknem ven, uzříš alej stromů a to, jak mají listy protkané stříbrnými nitkami. Uvidíš paprsky slunce, které se od nich odráží. Hladí tě a dodávají pocit zázemí jako teplé ruce matčiny. Tam, v mé citadele, kde každý krok má smysl. Jestli se však domníváš, že vidíš můj svět, mýlíš se, neboť to není zahrada ani hrad, ani kameny ze kterých je stvořen, ale to, co je drží pohromadě. Nehodnoť svíci podle jejího vosku, ale podle toho jaký má plamen. Svět je pouze o vášni, která vychází z lidského srdce. Tam v mém domě, kde každý krok měl smysl. André, řekni mi, proč si k sakru odešel z mého hradu?

Ve vějíři řas slza se ztrácí,
stéká níž po tváři, rtu, srdcem se vrací.
V nekonečnost tichosti těžko se skrývá,
Nese hřích, prostotu... a nedoznívá.
Krčí se, nevinná v křivkách mé hrudi,
sama se proklíná, vinní i sudí.
Svážu ji, temnou to myšlenku provazy deště,
šeptej mi, neumírej, zalži mi ještě.
Zazpívej ticho, mlč ta slova, co v duši mi zní,
myslíš je zase a znova - slyší je blázni co sní.
Nepodceňuj můj pláč, víš přesně co je zač:
Vše
Na tisíc otázek, neznám já odpověď.
Kdo zná smrt a její meče?
Někdy i člověk tak nešťasten, že pohladí i zeď
po níž se vleče.
Ale ty slibovals mi sedmikrásky , proklatě!
Vím, žes to tak nemyslel- se slovy ve vatě.
V mých očích panenky, co mlčením s´je rozplakal.
Jak prázdnoty requiem, pocit který smích mi vzal.
Vlhkost v krev se promění, spadne krůpěj ,,rosy"
Zbyla jen ta co smutek v srdci nosí.
Kdosi ti vyryl monogram smrti- na víčka.
Naděje povadla, už neřekneš mi ... ,,Moje maličká"!
Nezapomeň vytáhnout ten nůž ze své bílé hrudi,
vždyť to je konečným začátkem, život jen studí.
Tíživý pocit na duši, mrazení po těle,
přivírám oči, to smrt zase přichází nesměle.
Pochopila jsem, že každá volba je především krutá. Naopak vyčkávání ale nepovažuji za život. André! Vím, že jsi zpíval, zpíval jakoby nikdo neposlouchal, tančil, jakoby se nikdo nedíval a milovals... žil jsi, žil jsi beze strachu. Byls vůdce? Ano byl, díky tobě jsem totiž pochopila, že není králem ten kdo zachraňuje jiné, ale ten kdo se nebojí požádat jiné, aby od nich byl zachráněn. Příteli, strašně mě mrzí, že jsem tu nebyla, když jsi chtěl žádat. Mrzí mě, že jsem ti nebyla na blízku a mrzí mě vše nevyřčené, co mělo být vyjádřeno.
Chci ti říct, že jsi byl má naděje, vedls mě dnem a zvláště temnou nocí. Díky tobě jsem se naučila vidět v lidech to dobré. Umím v sobě číst, když stojím večer v době otevřené zázrakům, opřená na terase, ze všech stran obklopená temným obzorem, vydána mukám své něhy jako osamělému katu.
Sám o sobě člověk na nic nečeká, čeká jen na druhého. Chybíš mi, má citadelo. Neboj se smrti, ona je jen pouze další částí cesty. Já vím, že tam někde jsi, tam kde na nás všechny čekáš, tam, kde každý krok má smysl.
S láskou, jež mě naplňuje
zůstávám tvá
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama