I´m an angel, I´m a devil...and sometimes in between

Malá baletka

18. května 2007 v 13:23 | Princess of darkness |  Povídky, texty (moje)
Šel dlouho temnou ulicí, lemovanou stromovím a listy mu šustily pod nohama. Zvedl si límec, ne proto, že by mu byla zima, ale protože chtěl být zvláštně sám. Není to tak dávno, i když jemu to připadá jako věčnost, co se jeho cesta stala každodenní tradicí. Dívala jsem se za ním, dokud jeho postava nezabočila doprava, prošla kovovou tepanou bránou a zmizela mi z očí. Pro tento den jsme měli společný cíl., ale moje kroky byly pomalejší, já neměla takovou potřebu tam pospíchat. Vešla jsem, brána byla ještě pootevřená. Tichem se nesla láskyplná slova. Víte jak se vítr mazlí s pírkem? Takový ten rozhovor byl. Jemný. Hladivý. Plný lásky.
"A pamatuješ, jak jsi se chtěla stát baletkou?"
"tys mi tehdy nechal udělat taneční piškoty na míru, ještě dřív než jsem uměla správně vyslovit Demi-plié.
"Víš, já si moc přál, mít doma primabalerínu… Jak jen jsi byla rozkošná v těch šatičkách."
"Ale tatí, kolikrát jsem ti to vysvětlovala, že to nejsou šatičky, ale baletní sukýnka, neboli petite jupe?"
"Stejně nejlepší bylo, jak jsi mi bral míry na můj první kostým. Vím, bylo to jen obyčejné pololetní představení. Ale připadala jsem si důležitě. I když to byla malá role. Ba nicotná. Ptáček myslím... vzpomínáš si ještě na to?"
"Ale princezno, jak bych jen zapomenul. Nedíval jsem se na nikoho jiného. Vždyť to víš."
"Vím, ale ráda to poslouchám, tvá slova hladí.. povídej dál. Jak jsem v tom kostýmu vypadala?"
"Bylas úchvatná! Ano, měla jsi na sobě sice ten úsměvný kostým, ale tanec je přece o tom vidět srdcem a ty jsi ho do svých skoků, piruet, arabesek skutečně vložila. A já vím určitě, holčičko, že všichni v sále neviděli ten kostým, ale mou malou princeznu. A já byl pyšný. Jako nikdy dřív.. vybavuji si to jako dnes."
"Vzpomínám si na to představení. A taky na to, že se mi ta druhá arabeska moc nepovedla. Ovšem máma říkala, že nebylo nic poznat. Udělala jsem totiž místo doskoku jen piruetu a tvářila se, že to tam bylo vždy..."
"Ano, ano, maminka mi to říkala. Teď jsem si vzpomněl, jak se vlastně jmenovala taková ta věc...no však víš... ptal jsem se tě na to mockrát. Takové to, jak jen stojíš na bříškách prstů?"
"Demi-pointes, říkala jsem ti to už mockrát, táto."
"Ano! Tak to bylo, promiň, už nezapomenu. Vždy jsem říkal chlapům v práci, že je to jediný prvek, který jsem se od svého sluníčka naučil," řekl pyšně a rozhlédl se kolem.
Byl klidný podzimní podvečer. Vše bylo krásné, jakoby plné duhových barev nevšedního, lepšího světa.
Putující stíny nepřipomínaly žádné duchy, ze kterých jde strach a tíha zloby, ale v nočním šeru roztančenou dvojici.
Podzimní vítr jim čechral vlasy, tekoucí voda a šelest listí byla jejich hudbou...
Otec se koukl do dáli a znovu přivrátil hlavu, aby pokračoval:
"Ale francouzština ta ti šla, viď, četla sis Villona v originále. Dodnes vidím tu knihu, jak leží na tvém nočním stolku. I ten směšný růžový obal."
"Ten obal nebyl směšný! No fránina mi šla, ta jo, ale do toho klavíru jsi mě neměl nutit, to byl skutečný očistec."
"Já vím, neměl. Však jsem tě tím zas tak dlouho netrápil."
"Moc dlouho ne, já vím. Nejdřív si koupil to velké piáno a hráli jsme na něj spolu.Pak už na něm jen stála váza s květinami. No hráli - ty jsi hrál. Já jen prstem vyťukávala nejjednodušší melodie."
"Ale srdíčko! Vždyť ti to tak šlo!"
"Ale nešlo, podle tebe mi jde totiž úplně vše a talent mám taky na všechno."
"Vždyť máš!"
"Tatí!"
"No chvíli mi to trvalo, než jsem se smířil s tím, že z tebe nebude ani baletka, ani klavírní virtuos. To víš rodičovské sny. Proto jsem se tak těžko smiřoval s tím tvým přechodem z baletu na gymnastiku, ale nakonec jsem byl rád, že vůbec něco děláš. Pořád si ale neodpustím poznámku, že to bylo moc nebezpečné. A ti kluci co měli trénink po vás, se mi vůbec nelíbili. Jeden na tebe divně koukal. Neměl jsem ho rád."
"To byl Martin."
"Hm. To jméno se mi nikdy nelíbilo."
"Ale nepovídej. Vždyť jsi takové jméno dal bráškovi."
"To jsem nedal já, to vymyslela maminka..."
Chvíli jen tak mlčeli a vychutnávali si přítomnost.
"Už budu muset jít miláčku můj, ale zase za tebou brzy přijdu, nic se neboj."
"Já vím tatí, jen běž, utíkej už za mámou."
Naposledy se shýbl k jejímu hrobu, ještě pootočil vázou s čerstvými květinami a do ticha hřbitova zašeptal: "Miluji tě, holčičko moje."
Shlédl na kámen, jakoby ho hladil očima. Bylo v nich tolik lásky... Tolik prosby, doufání... On čeká, pořád jen čeká, že se jeho princezna vrátí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 nevim jaký!!!! nevim jaký!!!! | 9. března 2008 v 18:29 | Reagovat

to je šílenej výskok

2 sisi sisi | 1. září 2008 v 16:53 | Reagovat

Tyjo ten vyskok tak umet:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama