I´m an angel, I´m a devil...and sometimes in between

Květen 2007

Širá mi přijde má samota

25. května 2007 v 15:01 | Princess of darkness |  Povídky, texty (moje)
,,Tyhle místa neuvěřitelně zesilujou... něco jako energii... máš pocit, že se ti otevírají smysly a hlava prochází do prostoru za oponou." zahleděl se do dáli a vyrovnaně pomalu sklopil oči.
,,Hele, celej život jsem chtěl najít Dívku. Tu, se kterou bych byl rád a její úsměv a gesta bych si značil fixem jako velký červený plus a byl bych ochoten kvůli nim vyhlásit příměří se světem."
Přemýšlivě nastavil hlavičku pampelišky, kterou držel v ruce, slunci, a ironicky se uchechtl. Nebyl zvyklý mluvit o pocitech a připadal si jako blázen, že se zpovídá zrovna té blbé kytce.
Spustil ruku a nehtem odpinkl hlavičku rostliny do nejbližší kaluže. Chvíli pozoroval, jak zlaté lístky nasávají bahenitou vodu a zhluboka se nadechl. Zvedl si límec, ne proto, že by mu byla zima, ale protože chtěl být zvláštně sám.
,,Má první holka měla 17, psala básně. O nespravedlivym životu, drogách a sexu. A říkala tomu beat.
Ta druhá byla psycholožka. Měl jsem ji asi rád. Anebo jsem ji spíš neměl nerad a nevadilo mi s ní být. Nakonec si vzala 10 aspirinů, zapila je vodkou a pak mi to v nemocnici vysvětlila jako
vkusný oslavení dvacítky.
A ta třetí, ta vlastně nikdy nebyla. Nejvtipnější na tom ale je, že ani jedna nepatřila nikdy úplně tak docela mně. "
Zohl se a jeho prsty zčeřily špinavou vodu kaluže, aby něžně vylovily pampelišku.
,,Promiň," zašeptal a zastrčil ji do zadní kapsy kalhot. Asi na památku, kdo ví.
,, Nebyla to vlastně jejich chyba..jako to, že nebyly úplně moje. Já vlastně ani nechtěl, aby byly. Přišlo mi to zbytečný a v podstatě jsem si vystačil sám. A bylo to po mě to nejlepší."
Sáhl do zadní kapsy, aby zkontroloval jestli je kvítek stále tam, a jestli mu naslouchá.
,,Teda jako nejlepší. Ono to nemá velkou výpovědní hodnotu, byl jsem vždycky sám. Nemám s čím srovnat. Měl jsem plno známých, plno povrchních vztahů, ale ani jednu ženu a přítele.
A teď? Širá mi přijde má samota."
Chvíli spolu jen tak mlčeli. Posadil se na skálu. Jen on a kytka. Nikdy by neřekl, že má rád kytky. Leč to nebyla láska, nýbrž pochopení.
,,Víš, tady to mám rád. Koukám jen tak dolů, do přílivu a cítím naději. A lásku. Lásku k nezkaženosti a čistotě. Podívej, jaké je to asi ve vlnách? Vypráví ti příběhy obyčejných lidí, které jsou pořád stejné.
Tebe ale nikdy neomrzí. Je to jako hladivá dlaň člověka, která v tobě neustále způsobuje chvění díky tomu, že ho miluješ. A naopak si přeješ, aby dlaň i její dotyk zůstal věčný. Abys ho mohl nosit u sebe
jako korálky lásky, vetkané do plochy..... Jako vzpomínky pro další epochy."
Zadíval se do příboje. ,,Opojná vášeň, lahodný jed, bylas mé poprvé, bylas mé naposled......."

KISS (of death)

20. května 2007 v 21:23 | Princess of darkness |  SrDíčKa
Majáles se u nás odehrává každý rok, ale myslím že mohu mluvit za všechny, když řeknu, že tento jsme si poprvé užili se vším všudy. Pro většinu lidí jsme možná byli trnem v oku, černobílým trnem... ale to byl účel a my se v této ,,nové" roli cítili skvěle ;)

Ráno jsme si přivstali a dostavili se k Martince domů, kde jsme se jakože měli přetvořit v naše pravé bestiální já.
Jelikož jsme nevěděli jak to dopadne, začalo se pracovat na Lukesovi (co kdybych to zkazila, že jo :D ). Udělaly jsme mu culík, aby mu vlasy nepadaly do očí. Nejvíc ale překvapenej byl, když jsem mu obličej začalo fénovat...to neschlo no...:D Musím však narcisticky podotknout, že to skončilo vážně skvěle. Pak přišla na řadu Moňa, kterou malovala Marťa a nakonec jsme se namalovaly my dvě:)

Kopáči plynu, co jsou u Benků na ulici, zastavili krumpáč v půlce dráhy a jen udiveně koukali, když jsme vyšli ze vchodu... hehe.... příjemný to pocit, viď princess:P
Všichni čtyři jsme byli poctěni být organizátory, takže jsme si šli rozebrat naše svěřence, aby jsme je seřadili do průvodu.
Děcka ve školce, co jsme dostaly přiděleny my dvě s Marťou, nadšením moc neskákaly, ale myslím, že si za chvíli zvykly. Učitelky ale nejdřív vypadaly dost znechuceně. Nakonec se jim to ale určitě zalíbilo, protože se každý dítě s náma fotilo, jsem si připadala jak nějaký exotický zvíře za vitrínu. Ehm..zvíře...the BEAST!
V průvodu a obecně v celém městě jsme vzbuzovali docela různorodé reakce, nebudu tady rozebírat jestli kladné či záporné, ale raději to shrnu slovy: Všimli si nás prostě všichni;)
Byl to první (a určitě ne zdaleka poslední) majáles, který stál za to. A proč? Protože jsme ukázali NÁS.
Welcome to our hell...

Baleríno...!

18. května 2007 v 14:32 | Princess of darkness |  BásNičkY (moje)
Slza stéká po tvé hrudi,
čas opile se potácí...
Ty chceš tančit, baleríno,
když ti nohy krvácí?
Nazuj špičky z hedvábí,
jedna stuha po druhé.
Dnes snílky jimi přivábí,
leč kolik srdcí dobude?
Pozvedni tu číši s vínem,
pak na ní necháš pouze růž,
na nejistotu s kradmým splínem
si nevzpomeneš už.
Naděje skrytá ve špičkách
na dřevě jeviště zabuší
ke skoku vzepne se
v náručí spočine.
Byl opojnější než to víno
bouřlivý aplaus publika,
jak ale roky kolem plynou,
to, co dřív, už ti neříká.
Dostala jsi růže, květy!
Nejeden ti záviděl.
Ten luxus, dekor, toalety,
a zapomněl když odcházel.
Květiny shoří v ohni času
a popel spadne na vlasy,
pak balerína svoji krásu
jako ty květy poztrácí!
Procitni, a dovol znát,
že tento svět, sic blýskavý,
ponese tě na marách.
Brzy
Když nenecháš tu chvíli minout
a najdeš sílu odejít...
pak můžeš tančit, baleríno,
jen když ty sama budeš chtít!

Malá baletka

18. května 2007 v 13:23 | Princess of darkness |  Povídky, texty (moje)
Šel dlouho temnou ulicí, lemovanou stromovím a listy mu šustily pod nohama. Zvedl si límec, ne proto, že by mu byla zima, ale protože chtěl být zvláštně sám. Není to tak dávno, i když jemu to připadá jako věčnost, co se jeho cesta stala každodenní tradicí. Dívala jsem se za ním, dokud jeho postava nezabočila doprava, prošla kovovou tepanou bránou a zmizela mi z očí. Pro tento den jsme měli společný cíl., ale moje kroky byly pomalejší, já neměla takovou potřebu tam pospíchat. Vešla jsem, brána byla ještě pootevřená. Tichem se nesla láskyplná slova. Víte jak se vítr mazlí s pírkem? Takový ten rozhovor byl. Jemný. Hladivý. Plný lásky.
"A pamatuješ, jak jsi se chtěla stát baletkou?"
"tys mi tehdy nechal udělat taneční piškoty na míru, ještě dřív než jsem uměla správně vyslovit Demi-plié.
"Víš, já si moc přál, mít doma primabalerínu… Jak jen jsi byla rozkošná v těch šatičkách."
"Ale tatí, kolikrát jsem ti to vysvětlovala, že to nejsou šatičky, ale baletní sukýnka, neboli petite jupe?"
"Stejně nejlepší bylo, jak jsi mi bral míry na můj první kostým. Vím, bylo to jen obyčejné pololetní představení. Ale připadala jsem si důležitě. I když to byla malá role. Ba nicotná. Ptáček myslím... vzpomínáš si ještě na to?"
"Ale princezno, jak bych jen zapomenul. Nedíval jsem se na nikoho jiného. Vždyť to víš."
"Vím, ale ráda to poslouchám, tvá slova hladí.. povídej dál. Jak jsem v tom kostýmu vypadala?"
"Bylas úchvatná! Ano, měla jsi na sobě sice ten úsměvný kostým, ale tanec je přece o tom vidět srdcem a ty jsi ho do svých skoků, piruet, arabesek skutečně vložila. A já vím určitě, holčičko, že všichni v sále neviděli ten kostým, ale mou malou princeznu. A já byl pyšný. Jako nikdy dřív.. vybavuji si to jako dnes."
"Vzpomínám si na to představení. A taky na to, že se mi ta druhá arabeska moc nepovedla. Ovšem máma říkala, že nebylo nic poznat. Udělala jsem totiž místo doskoku jen piruetu a tvářila se, že to tam bylo vždy..."
"Ano, ano, maminka mi to říkala. Teď jsem si vzpomněl, jak se vlastně jmenovala taková ta věc...no však víš... ptal jsem se tě na to mockrát. Takové to, jak jen stojíš na bříškách prstů?"
"Demi-pointes, říkala jsem ti to už mockrát, táto."
"Ano! Tak to bylo, promiň, už nezapomenu. Vždy jsem říkal chlapům v práci, že je to jediný prvek, který jsem se od svého sluníčka naučil," řekl pyšně a rozhlédl se kolem.
Byl klidný podzimní podvečer. Vše bylo krásné, jakoby plné duhových barev nevšedního, lepšího světa.
Putující stíny nepřipomínaly žádné duchy, ze kterých jde strach a tíha zloby, ale v nočním šeru roztančenou dvojici.
Podzimní vítr jim čechral vlasy, tekoucí voda a šelest listí byla jejich hudbou...
Otec se koukl do dáli a znovu přivrátil hlavu, aby pokračoval:
"Ale francouzština ta ti šla, viď, četla sis Villona v originále. Dodnes vidím tu knihu, jak leží na tvém nočním stolku. I ten směšný růžový obal."
"Ten obal nebyl směšný! No fránina mi šla, ta jo, ale do toho klavíru jsi mě neměl nutit, to byl skutečný očistec."
"Já vím, neměl. Však jsem tě tím zas tak dlouho netrápil."
"Moc dlouho ne, já vím. Nejdřív si koupil to velké piáno a hráli jsme na něj spolu.Pak už na něm jen stála váza s květinami. No hráli - ty jsi hrál. Já jen prstem vyťukávala nejjednodušší melodie."
"Ale srdíčko! Vždyť ti to tak šlo!"
"Ale nešlo, podle tebe mi jde totiž úplně vše a talent mám taky na všechno."
"Vždyť máš!"
"Tatí!"
"No chvíli mi to trvalo, než jsem se smířil s tím, že z tebe nebude ani baletka, ani klavírní virtuos. To víš rodičovské sny. Proto jsem se tak těžko smiřoval s tím tvým přechodem z baletu na gymnastiku, ale nakonec jsem byl rád, že vůbec něco děláš. Pořád si ale neodpustím poznámku, že to bylo moc nebezpečné. A ti kluci co měli trénink po vás, se mi vůbec nelíbili. Jeden na tebe divně koukal. Neměl jsem ho rád."
"To byl Martin."
"Hm. To jméno se mi nikdy nelíbilo."
"Ale nepovídej. Vždyť jsi takové jméno dal bráškovi."
"To jsem nedal já, to vymyslela maminka..."
Chvíli jen tak mlčeli a vychutnávali si přítomnost.
"Už budu muset jít miláčku můj, ale zase za tebou brzy přijdu, nic se neboj."
"Já vím tatí, jen běž, utíkej už za mámou."
Naposledy se shýbl k jejímu hrobu, ještě pootočil vázou s čerstvými květinami a do ticha hřbitova zašeptal: "Miluji tě, holčičko moje."
Shlédl na kámen, jakoby ho hladil očima. Bylo v nich tolik lásky... Tolik prosby, doufání... On čeká, pořád jen čeká, že se jeho princezna vrátí.

Navždy můj André

18. května 2007 v 13:18 | Princess of darkness |  Povídky, texty (moje)
Navždy můj André,
nevím jak vyjádřit tok mých myšlenek ani to, jak moc Tě postrádám. Chybíš mi příteli, jako slunci květina za dlouhých mrazových dní, které jsou bez konce. Vím, že tyto řádky psané srdcem nikdy nepřečteš, avšak věřím, že nejsou bezcenné. Protože jen to, že přeměním smutek na slova, uskuteční mé já a zhmotní prázdnotu. Kdyby brány vnímání byly průzračné, věci by se zdály být člověku takové jaké jsou- nekonečné. Nekonečná je i tvá cesta, pouze ona má smysl, neboť trvá. Uvědomuji si, že dnes odešel někdo, kdo rozzářil čerň všedních dnů, kdo byl mým světlem. Srdce mi však říká, že tvá cesta není u konce. Nevěřím náhodám. Nevěřím, že světlo navždy potemnělo a nevěřím ani tomu, že ten, který měl hvězdy v dlaních, netušil, že umírá.
Můj příteli, donutil jsi mě přemýšlet. Rozjímat nad pomíjivostí štěstí a nad tím, jak se smrt černě rýsuje na pozadí hvězd. Svět nemůže zůstat stejný, stejně tak, jak nemůže zůstat stejný strom, kterému byl odňat list. Krása spočívá v celku, který byl narušen. Můj svět se ztenčil a pláče uvnitř ničeho. Chceš vědět, André, co je svět? Je to velký dům. Hrad, který má plno prostorných oken, kouzelných chodeb a prozářených pokojů. Každá místnost je pro něco stvořena a určena. A když zrovna není oné věci, jež do ní patří, zůstane prázdná, neboť umístěním věci jiné, bys narušil řád a status celé stavby. Je zde i zamčený pokoj. Nikdo neví, co se v něm ukrývá a možná, že také nic a je zde jen proto, aby si lidé byli vědomi, že i já mám nějaké tajemství, které zůstane neodhaleno. A když se, můj příteli, podíváš kterýmkoli oknem ven, uzříš alej stromů a to, jak mají listy protkané stříbrnými nitkami. Uvidíš paprsky slunce, které se od nich odráží. Hladí tě a dodávají pocit zázemí jako teplé ruce matčiny. Tam, v mé citadele, kde každý krok má smysl. Jestli se však domníváš, že vidíš můj svět, mýlíš se, neboť to není zahrada ani hrad, ani kameny ze kterých je stvořen, ale to, co je drží pohromadě. Nehodnoť svíci podle jejího vosku, ale podle toho jaký má plamen. Svět je pouze o vášni, která vychází z lidského srdce. Tam v mém domě, kde každý krok měl smysl. André, řekni mi, proč si k sakru odešel z mého hradu?

Ve vějíři řas slza se ztrácí,
stéká níž po tváři, rtu, srdcem se vrací.
V nekonečnost tichosti těžko se skrývá,
Nese hřích, prostotu... a nedoznívá.
Krčí se, nevinná v křivkách mé hrudi,
sama se proklíná, vinní i sudí.
Svážu ji, temnou to myšlenku provazy deště,
šeptej mi, neumírej, zalži mi ještě.
Zazpívej ticho, mlč ta slova, co v duši mi zní,
myslíš je zase a znova - slyší je blázni co sní.
Nepodceňuj můj pláč, víš přesně co je zač:
Vše
Na tisíc otázek, neznám já odpověď.
Kdo zná smrt a její meče?
Někdy i člověk tak nešťasten, že pohladí i zeď
po níž se vleče.
Ale ty slibovals mi sedmikrásky , proklatě!
Vím, žes to tak nemyslel- se slovy ve vatě.
V mých očích panenky, co mlčením s´je rozplakal.
Jak prázdnoty requiem, pocit který smích mi vzal.
Vlhkost v krev se promění, spadne krůpěj ,,rosy"
Zbyla jen ta co smutek v srdci nosí.
Kdosi ti vyryl monogram smrti- na víčka.
Naděje povadla, už neřekneš mi ... ,,Moje maličká"!
Nezapomeň vytáhnout ten nůž ze své bílé hrudi,
vždyť to je konečným začátkem, život jen studí.
Tíživý pocit na duši, mrazení po těle,
přivírám oči, to smrt zase přichází nesměle.
Pochopila jsem, že každá volba je především krutá. Naopak vyčkávání ale nepovažuji za život. André! Vím, že jsi zpíval, zpíval jakoby nikdo neposlouchal, tančil, jakoby se nikdo nedíval a milovals... žil jsi, žil jsi beze strachu. Byls vůdce? Ano byl, díky tobě jsem totiž pochopila, že není králem ten kdo zachraňuje jiné, ale ten kdo se nebojí požádat jiné, aby od nich byl zachráněn. Příteli, strašně mě mrzí, že jsem tu nebyla, když jsi chtěl žádat. Mrzí mě, že jsem ti nebyla na blízku a mrzí mě vše nevyřčené, co mělo být vyjádřeno.
Chci ti říct, že jsi byl má naděje, vedls mě dnem a zvláště temnou nocí. Díky tobě jsem se naučila vidět v lidech to dobré. Umím v sobě číst, když stojím večer v době otevřené zázrakům, opřená na terase, ze všech stran obklopená temným obzorem, vydána mukám své něhy jako osamělému katu.
Sám o sobě člověk na nic nečeká, čeká jen na druhého. Chybíš mi, má citadelo. Neboj se smrti, ona je jen pouze další částí cesty. Já vím, že tam někde jsi, tam kde na nás všechny čekáš, tam, kde každý krok má smysl.
S láskou, jež mě naplňuje
zůstávám tvá